Taneční

Pohled doprovodu:

Do tanečních jsem chodila několikrát. Kdysi před lety na počátku střední školy a strašně mě to – na rozdíl od gardedámy – nebavilo. Každý týden jsem vymýšlela ty nejneuvěřitelnější úhybné manévry, proč tam nejít. V pokračovacích tanečních to bylo jen nepatrně lepší.

Po druhé to bylo málem po čtvrtstoletí, a chodili jsme s manželem. To byla docela adrenalinová zábava. Přicházeli jsme domů zbroceni potem (když tancujete přes dvě hodiny a nezdržujete se střídáním partnerů je to docela fyzička) a usedali zděšeně k počítači, kde jsme se pokoušeli nějak zachytit ve slovech a schématech, co jsme se to právě učili, jak vypadá figura zvaná turecký ručník a jiné zábavnosti.

Po třetí to byly historické tancovačky ve stylu renesance, bylo to náročné, ale moc prima. Jen škoda, že se pak nedalo dohromady dost lidí na pravidelné kurzy.

Tentokrát nám dospěl do věku tanečních potomek a my postoupili do kategorie garde alias doprovodu. Tím se ovšem člověku otevře zcela jiný úhel pohledu. Nepotí krev ve snaze připamatovat si kroky na parketu, alébrž užívá si roli kibice, kterému prověření „v poli“ opravdu, ale opravdu nehrozí. Jen tak pro sebe si posuzuje oblečení, tanečníky, boj s předpisovým pohybovým vzorcem a docela se z povzdálí (tedy když ho nikdo nenutí chodit tam každý týden) baví.

A s jistým povzdechem si uvědomuje, jak se mu vlastní nesnesitelní puberťáci poznenáhlu mění před očima v mladé dámy a pány…

Pohled ze strany tanečníka:

Taneční začínají mnohem dříve, než příchodem do sálu. Pánové to jistě znají. Žena/dívka stráví aspoň hodinu pobíháním po místnosti a zkoušením si šatů a doplňků, česáním a přečesáváním, odličováním a líčením se a řešením podobných podstatných životních problémů.

Pak je tu další část. Cestou na hodinu člověk přemýšlí o tom, co se tančilo minule, a o tom, co se bude tancovat tuhle hodinu, jakou nohou má začínat při tom zatraceném valčíku/džajvu/foxtrotu - doplňte svůj neoblíbený tanec.

No, a když se člověk probojuje přes šatnu, nastává ta poslední fáze – samotná hodina. Byla jsem donucena uznat, že platí „těžko na cvičišti – lehko na bojišti“ a na plese jsme to všichni kupodivu přežili.

Na co tak člověk – tanečník myslí? To záleží na jeho pokročilosti. Já se nacházím v kolonce „úplný, ale opravdu úplný začátečník“.

Moje myšlenky pak vypadají přibližně takto:

• …levá, pravá…
• …levááá, pravá…
• …pravá, ne LEVÁ
• Ať už to proboha skončí!
• Raz, dva, přísun
• Teď mi to jde, ale jak to, že ostatní to dělají jinak?
• …a zase jsme vypadli z rytmu…
• …tak znova: Levá, pravá…

Předpokládám, že pro představu by to stačilo.

Nic ale není tak zlé, jak se zdá. Přes týden otravuji své schopnější spolužačky, aby se mi pokusily vysvětlit vše, co jsem nepochopila. Poslední dobou navíc mívám pocit, že mi to začíná jít, že se už můžu soustředit i na jiné věci, než počítání kroků.

A přes všechny protesty, které jsem proti tanečním měla, uznávám, že je to zábava.

Podkapitolka: Ples

Po polovině lekcí to přijde. PLES. Nádherné nepohodlné a pro pohyb velmi nevhodné šaty. Předtančení, kdy člověk bledne závistí. Zakopávání o sebe, partnera i jiné tanečníky. Ale také jistá slavnostní atmosféra. Několik hodin strávených tancem a rozhovory s přáteli.

Každé pro má své proti. Takže ve výsledku je ples akcí, na kterou byste se měli podívat, alespoň ať víte, o čem to je.