Kouzelný náprstek a zakletá princezna

Byla jednou jedna princezna. Byla hodná a hezká, takže měla spoustu nápadníků, mezi jinými i starého černokněžníka. A protože ho nechtěla, černokněžník ji z pomsty přečaroval na pustý ostrov v dalekém moři.

Ten ostrov, to byla jen holá skála a poušť, na kterou pálilo žhavé slunce. Uprostřed pouště stál zámek, ale byl pustý, prázdný a rozpálený jako pec. Princezna měla strach, že tam snad uschne na troud. Naštěstí si vzpomněla, že dostala od své babičky kouzelný náprstek, který mohl splnit tři přání. Princezna nejdřív chtěla, aby jí zanesl zpátky domů, jenže to náprstek nedokázal, černokněžníkovo kouzlo bylo silnější. Měla tedy jiné přání, aby na vyprahlém zámeckém nádvoří vyrazil silný pramen čisté vody. A to jí náprstek splnil. Stará studna uprostřed nádvoří se najednou naplnila chladnou, čistou vodou a té vody neubývalo, ani když jí princezna nabírala do džberů a roznášela po vyschlých zahradách a okolní poušti. A protože zalévala pilně, vyrašily brzy v zahradě tři plamy: Kokosová, datlová a banánovník. Princezna tak měla co jíst.

Díky vodě se stal ostrov obyvatelným, ale princezně na něm bylo smutno. Přes den běhala se džbery s vodou a na stesk neměla čas, každý večer však na ní přišlo stýskání. Vzala tedy kouzelný náprstek po babičce a pronesla další přání: Dej mi posla, který by dal o mě zprávu mým blízkým. Druhý den se na ostrově zastavili tažní ptáci, kteří se vraceli z teplých krajin zpátky na sever. Princezna napsala na kousek papíru zprávu, vedle podpisu nakreslila svůj obrázek, a omotala papírek jednomu ptáku kolem nožičky. Ptáci pak odlétli.

Ti ptáci pak putovali daleko na sever až do krajin, kde princezna dříve žila. Jednou, když odpočívali na střeše královského paláce, sklouznul papírek z ptačí nožičky a spadl na zem rovnou k nohám princi, který se právě procházel kolem. Princ papírek zvedl, přečetl a protože se mu princeznina kresba zalíbila, vydal se ji hledat. Princezna nevěděla, kde ostrov leží a do správy to nenapsala, princ se tedy vydal proti směru tahu ptáků.

Princ jel a vyptával se každého, koho potkal, zda neviděl, odkud létají tažní ptáci. Jenže většina lidí se dívá na cestu nebo na věci potřebné nebo užitečné a jen málokdo si všímá takových drobností, jako odkud a kam letí ptáci. Snad jen děti a blázni, jenže jejich informace se zase nepovažují za spolehlivé. Cesta tedy princi trvala dlouho a často bloudil. Přesto jednoho dne přijel na mořský břeh.

V nejbližším přístavním městečku princ nechal koně a půjčil si malou loď. Pokračoval ve své cestě po vodě. Křižoval po moři sem-tam a vyhlížel ptáky. Pomalu mu docházely zásoby jídla i vody, když jednoho dne přistál u toho správného ostrova kde byla princezna zakletá.

Princezna měla ohromnou radost, když prince zahlédla a princ byl také rád, jednak že se mu princezna líbila, jednak že splnil své předsevzetí. Naložili loďku kokosy, fíky a banány, nabrali dostatek vody a vydali se na zpáteční cestu. Princ už znal směr, do přístavu tedy dorazili bez nesnází. Princ vrátil loďku, vzal si svého koně, posadil princeznu před sebe a jeli domů.

Jak tak jeli, spatřil je ten zlý černokněžník. A zachmuřil se. Nejen že princezna unikla z pustého ostrova, ještě jela s hezkým princem a oba vypadali, že se mají rádi a jsou spolu šťastní. Černokněžník si chvíli lámal hlavu a pak vymyslel strašlivou pomstu.

Mezitím ti dva bezstarostně jeli a ani moc nespíchali, protože se jim ta společná cesta líbila. S večerem přijeli k malému městu a rozhodli se zůstat zde na noc. Ubytovali se v hostinci a unavená princezna hned usnula. Princ byl zvědavý a taky chtěl udělat princezně radost, vydal se tedy na rynk, aby jí koupil nějaký dárek. Jenže tam už čekal černokněžník, proměněný v ctihodného kupce. Hned prince chytil za paži a nedal jinak, než že takový vzácný host musí poctít jeho krámek svou návštěvou. V krámku pak téměř vnutil princi pro jeho milou prstýnek a na zdar uzavřeného obchodu mu nalil víno. Jenže to nebylo poctivé víno, ale černokněžnický lektvar, po kterém princ ztratil paměť. Rázem vůbec nevěděl kdo je, kde je a co tam dělá. Černokněžník pak spustil velký povyk, že se mu do krámku vloudil zloděj a chtěl ukrást prstýnek. Přiběhli městští biřicové a prince zatkli.

Biřicové dovlekli nešťastného prince na strážnici a začali ho vyslýchat, jenže princ si na nic nedokázal odpovědět. Velitel biřiců byl kupodivu rozumný člověk. Usoudil, že tohle není zločinec, ale nějaký nešťastný blázen a nechal prince místo do vězení odvést do blázince, kde ho zavřeli do malé komůrky.

Princezna se probudila začala prince hledat. Vyběhla na rynek a vyptávala se každého, koho potkala. Tak potkala i jednoho z biřiců, který jí pověděl, že někoho podobně oblečeného odvedli předešlý večer do blázince. Prý ale to určitě nebyl princ, vždyť ani nevěděl jak se jmenuje! Princeznu hned napadlo, kolik uhodilo a kdo za tím vězí. Vzala svůj kouzelný náprstek a spěchala do blázince. Zprvu jí tam ani nechtěli pustit, ale princezna nedala pokoj, až nakonec všechny umluvila a zavedli jí do princovy komůrky. Pak vyndala náprstek a pošeptala mu své poslední přání, aby se princ uzdravil. Náprstek naposledy pomohl a pak se rozplynul. Princi se vrátila paměť a byl zdráv. Černokněžník, který to viděl, vzteky puknul a bylo navždycky po něm. Ti dva pak spolu šťastně žili dlouhá léta.