O stříbrné čelence

Listopadová povídka

Mladá kouzelnice Dahliana se toulala krajem. Od jara, kdy vyrazila, už uplynulo mnoho času. Ani nevěděla kam a za čím jde a teď už byl listopad. Lidé se brodili závějemi spadaného listí, jako by chtěli přebrodit řeku času. Blížil se soumrak a všichni již spěchali, aby do večera byli ve svých příbytcích. Dahliana se pro sebe usmála, protože věděla, že dnes opět přespí v lese a ráno bude zkřehlá zimou.

V záři zapadajícího slunce se cosi zalesklo na lesní pěšině. Byla to stříbrná čelenka s malým diamantem. Dahlianě připadala povědomá, ale nemohla si vzpomenout, kde ji viděla. Vzala čelenku do torny a šla dál po pěšině, kterou objevila. Kvůli tmě nedošla daleko, jen do jeskyně nedaleko od cesty. Když rozdělávala oheň a připravovala si tábořiště, svitla jí v hlavě myšlenka. Tu čelenku viděla na hlavě princezny zdejší země. Ale co dělá tady? S touto otázkou na mysli usnula. Ve snu ji čelenka přivedla k jakési věži, provedla vnitřním labyrintem a zanechala ji před starými dveřmi. Probudila se zkřehlá chladem. Schoulená v plášti u ohně, pozorovala mlžný opar, převalující se nad jinovatkou okrajkovanou cestou. Když mlha ustoupila, vytáhla čelenku a dala se na cestu. Diamant se náhle rozzářil, že byl jasný jako večernice a vedl ji. Dorazila k věži, která rozrážela mlhu jako obrovitá jehla z černého mramoru. Čelenka ji provedla labyrintem uvnitř věže, (skládajícím se z dveří, chodeb a schodišť) a přesně jako ve snu se zastavila před starými dveřmi. Dahliana je otevřela a zjistila, že se nachází v malé místnosti, ve které ležela bezvládná princezna. Dahliana ji vzkřísila a odvedla ji z věže do nejbližší vesnice. V útulném teple hostince, princezna pověděla, že ji unesli vojáci králova nepřítele a někde v lese jí spadla čelenka. Pro princeznu přijel kočár a Dahlianě byla vyplacena odměna.

…Provazce deště bušily do oken. Dahliana seděla u krbu v hostinci a popíjela svařené víno. Byl poslední podzimní den a zítra už půjde jinou zemí. Co ji čeká, to netušila.

 Nahoru     Zavřít okno